Bahenní rostliny jsou víceleté byliny, které lze množit generativně i vegetativně.

Generativní množení

Rostliny se volně vysemeňují do okolní vody, kde pod hladinou klíčí a tvoří tak nové rostliny např. Alisma plantago (žabník), Cotula coronopifolia (mechovec).

Generativní rozmnožování je u vodních rostlin silně ovlivněno prostředím. Některé rostliny kvetou i pod vodou. Květ nese pohlavní orgány - tyčinky a pestíky. Po opylení se v semeníku vytváří plod a v něm zpravidla semena. Zralá semena mají u vodních a bahenních rostlin zajímavý tvar a tvrdou skořápku a jsou obyčejně velmi malá. Po dozrání mění barvu ze zelené na hnědou. Pokud získáme z vodních rostlin semena, vyséváme je vždy raději ihned po dozrání.

Semena některých druhů vyséváme do misek se směsí bahnitého písku a rašeliny. Posypeme je čistým pískem a hodně provlhčíme. Tento způsob je úspěšný u šípatek (Sagittaria), šípatkovců (Echinodorus), solenky (Samolus), kosatců (Iris), ostřic (Carex) aj. Některá semena (Alisma, Cotula) naopak necháme volně plavat na vodě, než začnou klíčit.

Vegetativní množení

Je spolehlivý, rychlý a snadný způsob získání nových rostlin. Vhodné období pro vegetativní množení je začátek jara.

Způsoby vegetativního množení:

• dělení trsu – je nejběžnější způsob používaný například u všech trsnatých rostlin (rod Carex, Typha, Cyperus, Schoenoplectus, Juncus, Phalaris, Glyceria). Rostliny, které nám začínají přerůstat, rozdělíme rýčem nebo nožem na námi požadovanou velikost.
• dělení oddenku – oddenek je podzemní část stonku, která slouží k vegetativnímu množení a přezimování vodních rostlin. Používá se k množení leknínů od dubna do června, aby stihly do podzimu zakořenit. Dále je možné množit tímto způsobem rod Acorus (puškvorec), Veronica (rozrazil), Iris (kosatec), Menyanthes (vachta), Nymphoides (plavín), Pontederia (modráska), Butomus (šmel). Z rostliny odřízneme část stonku, na kterém jsou ponechány rašící pupeny i kořeny.
• hlízami – hlíza je zdužnatělá část stonku případně kořene, která obsahuje výživné látky pro rostlinu a po jejich vyčerpání uhyne. Hlízami se množí Sagittaria (šípatka), která tvoří hlízy během léta pro další rok.

Rozdělené rostliny nasadíme buď volně do štěrkové zóny u jezírka, nebo použijeme koše (pevné nebo flexibilní) na vodní rostliny, současně se substrátem pro ně určeným. Koše umístíme do předem vyhloubené jamky ve štěrku a řádně přihrneme.

Choroby a škůdci vodních rostlin

Při pěstování vodních rostlin se snažíme vytvořit rostlinám přirozené, vhodné prostředí pro jejich zdravý růst a bohaté kvetení. Mohou se však vyskytnout fyziologické choroby způsobené nedostatkem světla, teplotou vody, její hloubkou, případně chemickým složením vody. Tyto choroby lze snadno eliminovat změnou místa nasazení. Většina rostlin je snadno přizpůsobitelná okolnímu prostředí a po zakořenění běžně rostou.

Za škůdce můžeme považovat hmyz, jehož larvy škodí na rostlinách okusem, požerkem, dolováním, děrováním, sáním šťáv, nabodáváním. Jedná se o larvy brouků (nosatcovití, plavčíkovití, rákosníčkovití, vodomilovití), dvoukřídlích (pakomárovití, mouchovití, výkalnicovití), chrostíků a motýlů (hlavně zavíječe leknínového, Nymphula nymphulata). Mšice škodí na listech sáním a znečišťováním listů, jejich ochrana spočívá ve sražení proudem vody na hladinu.

Měkkýši, zejména plovatka bahenní a okružák ploský, konzumují kal na hladině, vše odumřelé, ze stěn ožírají řasy. Při jejich přemnožení však dochází k okusu rostlin.

Ochrana

Napadené rostliny většinou stačí opláchnout (srazit) proudem vody, případně ponořit celou rostlinu. Vyvarujeme se chemickým přípravkům, které by mohly škodit rybám a ostatním živočichům v jezírku. Přemnožené plovatky nebo okružáky, případně jejich slizká vajíčka sesbíráme síťkou a umístíme na jiné vhodné místo.